Fotogalerie Posvátné údolí Inků a Machu Picchu

Představovat Machu Picchu by bylo nejspíše nošením dříví do lesa... Symbol Peru i cele Jižní Ameriky se stal v posledních letech nejnavštěvovanějším místem kontinentu (Peruánská vláda dokonce reguluje počet návštěvníků, kteří mohou Machu Picchu denně navštívit). Přesto patří mezi nejméně zmapované incké ruiny a jeho minulost je obestřena mnoha záhadami a nejasnostmi...

Španělští dobyvatelé o jeho existenci vůbec nevěděli (a o Machu Picchu tak není v jejich kronikách ani zmínky) a nebýt náhody, znali bychom toto místo ještě později nebo možná vůbec. Vlastně omylem objevil ruiny teprve v roce 1911 americky historik Hiram Bingham, když hledal bájné "ztracené město Inků" - Vilcabambu. Jeho kroky ho zavedly do malé usedlosti se jménem Aquas Calientes, asi 110km od Cuzca, kde v té době žilo jen několik rodin. Malý klučina vzal vědce na místo, kam si chodíval hrát. Jaké ale bylo Binghamovo překvapení, když pod houštinami a stromy našel zbytky staveb! Okamžitě zahájil archeologické práce a zhruba za rok byly vidět první výsledky... a také první otazníky... jaký byl vůbec smysl stavby, kdo byli její obyvatelé a proč Machu Picchu opustili? Na některé otázky již odpovědi známe, na některé stále ne...

Nic to však nemění na faktu, že stejně jako obyvatele tehdejšího inckého impéria, fascinuje dnes Machu Picchu návštěvníky z celého světa. Popisovat neskutečnou atmosféru slovy je téměř nemožné, ale kdo stanul brzy ráno v horní části komplexu čekajíce, až se rozplynou mraky a první sluneční paprsky ozáří Huayna Picchu, ví, jak obrovský zážitek to je.

Trek kolem Nevado Salkantay
K Machu Picchu kdysi vedlo několik stezek. Dnes nejznámější a až příliš zprofanovaná nese název Inca Trail a ceny za 4-denní trek po této stezce začínají na nesmyslných 350 amerických dolarech za osobu (stezku není možné navštívit bez akreditovaného průvodce). Naštěstí existuje několik alternativ - výrazně levnějších a méně navštěvovaných. Jednu z nich jsme zvolili i my. Začíná na malém náměstí v poklidném městečku Mollepata, Ospalou atmosféru tu ráno narušují jen místní průvodci a majitelé zvířat nabízející přijíždějícím turistům své služby. Odtud se cesta nejprve vine téměř po rovině, aby následující den vystoupala až do sedla pod Nevado Salkantay ve výšce 4600 m.n.m. Odtud opět klesá a horské scenérie střídá pásmo džungle, kde nás čeká i přenocování na místě zvaném Colcapampa.

Další den se přesouváme do Santa Teresy - městečka, z kterého máme trochu zvláštní pocity. V roce 1998 bylo zničeno sesuvy půdy, a tak v něm stojí téměř výhradně "novostavby". Ale kromě několika turistů zde nenarazíme na živou duši. Jen u nedalekých horkých pramenů je trochu živo. Že je tu život těžký je ale nasnadě - kromě obydlí totiž přírodní katastrofa zničila i dopravní spojení s Cuzcem i Machu Pichu. Přesto se ale ti, co zůstali, nevzdávají a veškerou energii věnují tomu, aby se jejich život alespoň trochu vrátil do starých kolejí.

Skutečnost, že to místní s dopravou nemají jednoduché, poznáme hned druhý den - abychom mohli pokračovat dál v cestě, musíme se dostat na druhý břeh řeky, ale není zde žádný most, a funguje tu jen jakási jednoduchá "lanovka". Při přejezdu si užijeme pořadně legrace a že se nebudeme nudit ani nadále, je jasné, když po chvíli nasedáme na korbu náklaďáku a za výrazného drncání a házení zdoláváme další kus cesty. Vysedáme u malé hydroelektrárny a před námi je už poslední úsek cesty. Někde nad námi už tušíme Machu Picchu a s dobrou náladou dorážíme do Aguas Calientes...