Fotogalerie Jezero Titicaca

Jezero Titicaca - největší a nejdelší jezero Jižní Ameriky s rozlohou téměř 8300 km² rozprostírající se na náhorní plošině ve výšce 3800 m.n.m. na hranici mezi Peru a Bolivii je neodmyslitelně spjato s inckou mytologií. A nejen s ní. Ať už se k jezeru vydáte z kterékoliv strany, můžete obdivovat památky i jiných kultur, které v této oblasti kdysi dávno existovaly.

Pohřebni věže Sillustani
Oblast kolem jezera obýval v době Incké říše také kmen Colla. O lidech Colla se toho příliš neví, ale za pozornost stojí bezpochyby neobvyklý způsob, jakým - stejně jako některé další kultury - pohřbívali zemřelé členy vyšších vrstev. Mrtví byli ukládáni do věží zvaných "chullpas", které lze vidět na různých místech kolem města Puna. Ty nejpůsobivější z nich jsou na pohřebišti zvaném Sillustani.

Z Puna vyjíždíme po asfaltové silnici směr Juliaca, abychom z ní zanedlouho sjeli a dostali se na odlehlé místo na poloostrově jezera Umayo pokryté jen trsy trávy typickými pro celé Altiplano. Ve zvlněné krajině je tu náhodně rozeseto několik více či méně zachovalých věží. Některé byly v minulosti nešetrně vyrabované, jiné naopak nebyly nikdy dokončené. Jsou kruhového či čtvercového půdorysu, nejvyšší z nich dosahuje 12 metrů a vnější zdi jsou tvořeny z masivních kamenných bloků připomínajících trochu práci Inků (na rozdíl od Inků, kteří používali kameny různých tvarů, byly chullpas stavěny z pravidelných kvádrů). Dávní obyvatelé věřili, že se lidé po smrti vydávají na další cestu. I proto byly malé otvory ve věžích směřovány na východ, ke Slunci, které představovalo začátek nové cesty, i proto byly v některých z věří vytesány do kamene ještěrky coby symbol obnovy.

Pohřebiště Sillustani je neobyčejně kouzelné. Ještě než jej opustíme, necháváme poodejít skupinku turistů a zcela sami, v pozdním odpoledním slunku a za nepatrného vánku, si užíváme magickou atmosféru tohoto nádherného místa.

Plovoucí rákosové ostrovy kmene Uros
V době, kdy incká expanze dosahovala svého vrcholu, a hranice impéria sahaly až k jezeru Titicaca, setkávali se Inkové s dalšími kmeny a kulturami. Těm se nadvláda Inku nelíbila a bránily se jí nejrůznějšími způsoby. Originálně situaci řešil kmen Uros, který se rozhodl vybudovat rákosové ostrovy a vyplout na hladinu jezera Titicaca.

A jak takové ostrovy "fungují"? Základem je několikametrová vrstva rákosí totora, které ale postupně uhnívá, a tak je třeba jej seshora postupně doplňovat, k čemuž dochází vždy po několika měsících.

Totora však nesloužila jen ke stavbě ostrovů. Vedle ryb bylo základní složkou jídelníčku "ostrovanů" a jako materiál slouží dodnes i pro stavbu chatrček a lodí (1 loď prý unese až 30 lidí nebo 40 Japonců).

Za zmínku ale určitě stoji i nepatrně jiná stavba kostry lidi žijících na ostrovech - na pevninu cestovali jen zřídka, pochyb po měkkém rákosí vyžadoval jiné držení těla a chůze se tak často podobala kachnímu kolébání.

Dnes jsou ostrovy spíše skanzenem a jeho obyvatelé se živí především turismem, přesto představují zajímavý pohled na alternativní způsob života, kterým žili zdejší obyvatelé po několik staletí...

Ostrov Taquile
Na jezeře Titicaca se nachází 52 ostrovů a ostrůvků, ale obydlených je jen několik. Patří mezi ně i ostrov Taquile. Bezpochyby největší zajímavostí ostrova jsou tamní muži pomalu si vykračující či sedící všude po ostrově a háčkující čepice, šály, svetry a nejrůznější oděvní doplňky. Většina z nich nosí čepici a podle barvy lze poznat, zda je muž svobodný či ženatý - čepice s bílým koncem nosí svobodní, s červeným pak ženatí. Ale i neznajíce barvy lze snadno poznat, která barva co znamená - chlapci a muži v čepici s bílým koncem jsou totiž mnohem více obletovaní místními ženami...

Ostrov Slunce
Posledním místem, které jsme si na jezeře Titicaca nenechali ujít, byl Ostrov Slunce. Ostrov patřící k největším byl podle jedné z legend místem, kde byli Bohem Slunce stvořeni první Inkové. Ostrov sám o sobě na první pohled příliš zajímavý není - nachází se na něm sice několik ruin, ty mají ale většinou podobu jen několika kusů zbořených zdi. Co ale určitě stojí za to, jsou výhledy. Výhledy na nádherné scenérie zasněžených vrcholků Královských Kordiller.