V nadmořské výšce asi 2700m, hluboko v údolí pod Nevado Illampu (6368m), Nevado Ancohuma (6429m) a dalšími ohromnými horskými hřebeny, se nachází poklidné městečko Sorata. Po treku kolem Huayna Potosí jsme si chtěli trochu odpočinout a tak naše další cesta vedla právě sem. Po třech hodinách cesty malým mikrobusem z La Pazu se pod námi objevuje malebné město a za další hodinu vystupujeme na malém náměstí, které díky bohaté flóře spíš připomíná park. Sorata je pro odpočinek jako stvořená, Na lavičkách klidně posedávající domorodci, na kterých je vidět, že stres a spěch opravdu neznají, hrající si děti a nikde žádní nahaněči lákající turisty na všechny možné atrakce. Ubytováváme se v hostelu Mirador s krásným výhledem do údolí a do místního informačního centra jdeme zjistit možnosti nějakých lehčích výletů. Původně jsme uvažovali a výšlapu k laguně Glacial, ale zmínka o možném nebezpečí v průvodci LP i odrazující názory místních nás nakonec nasměrují "jen" k laguně Chillata, která je zhruba na půli cesty k laguně Glacial.

Ráno máme sraz s postarším chlapíkem, který půjde s námi coby průvodce, popovezeme se kousek taxíkem a vyrážíme. Cesta je příjemná a jelikož nikam nespěcháme, dáváme si malé pauzičky, kdy jen tak sedíme a díváme se jedním směrem na šestitisícové vrcholy And a druhým do údolí v oblasti Yungas. Asi za dvě hodinky jsme u cíle a před námi se rozprostírá jako zrcadlo klidná hladina odrážející štíty Nevado Illampu a Ancohuma.

Po návratu do Soraty ještě odpočíváme na hostelu a navečer jdeme do města na jídlo. O tom, že Sorata rozhodně není turistickým rájem, svědčí i to, že na náměstí jsou všehovšudy 2 restaurace (z toho jedna zavřená). Naše volba je proto velmi jednoduchá a míříme do pizzerie, kde už jsme byli včera, a jejíž majitel je sympatický mladík. Je ale teprve před šestou hodinou a tak musíme čekat, pizzerie totiž nemá pevnou otevírací dobu. Zhruba za 30 minut přichází majitel a s úsměvem nám vysvětluje, že hrál s dětmi fotbal a utkání se přece muselo dohrát. Nám to vůbec nevadí, optáme se na výsledek a domlouváme se, že ještě chvíli počkáme, než si vydechne. Při večeři přemýšlíme,zda ještě jeden den nezůstat, ale nakonec se rozhodneme pro návrat a pokračování v cestě.

Dopoledne sbalíme a jdeme na náměstí čekat na spoj do La Pazu. Řidič je pohodář a v klidu vyčkává, až bude autobus "dostatečně" naplněný a teprve pak nastartuje a vyráží. Zpočátku ubíhá cesta celkem příjemně, ale zhruba v polovině si všímáme, že jedeme stále pomaleji a pomaleji. No co, v Bolívii jsou cesty všelijaké a i vozový park tu leccos pamatuje, ale trochu nás udivuje, že i místní jsou překvapeni, a zjišťují, co se děje. Za chvíli je vše jasné - pan řidič se totiž rozhodl, že si cestu zkrátí a sjel z původní trasy. Zjevně tudy ale mnohokrát nejel, protože je lehce dezorientovaný, a tak ho několik domorodců musí navigovat, dokud se nedostaneme na hlavní silnici spojující hlavní město s Copacabanou.

Autobusová zastávka, na které autobus končí, je daleko od centra, a tak chceme jet taxíkem. Stejný problém řeší i izraelský pár, který se právě také odněkud vrátil. S Izraelci máme za těch několik měsíců sice různé zkušenosti, ale tihle vypadají celkem dobře. Sedáme do auta a dáváme se s nimi do řeči. "Odkud jste?", ptá se holčina a my odpovídáme "z České republiky". "Hm, a kde to je?", zní další otázka a my stále v klidu odpovídáme "v Evropě". Slečně se rozzáří oči a už s trochou jistoty říká "Aha, Evropa, tu moc neznám, tam jsem byla jenom v Praze..." a podívá se na nás s výrazem, že v Evropě samozřejmě byla, ale nemůže přece znát všechny státy. "Praha je hlavní město České republiky", vysvětlujeme jí a náš dobrý dojem je rázem ta tam.

Odpoledne si ještě naposledy zajdeme do centra, sbalíme věci a pomalu se s La Pazem začínáme loučit. Večer se přesouváme na autobusový terminál a odjíždíme do města, jehož osud a historie je snad nejtragičtější v celé Bolívii, do Potosí.

Výlet k laguně Chillata

Výlet k laguně Chillata

Laguna Chillata

Hostal Mirador

Náměstí v Soratě