Fotogalerie Potosí

Potosí - pravděpodobně nejslavnější město Bolívie a jedno z nejznámějších měst celé Jižní Ameriky vůbec, jehož minulost je tak fascinující a krutá zároveň. Jeho počátky sahají do poloviny 16. století, kdy byla v Cerro Rico - hoře za městem - objevena bohatá naleziště stříbra a dalších rud. Potosí rychle vzkvétalo a brzy z něj bylo největší město celého kontinentu. Jeho sláva však byla vykoupena příliš vysokou cenou - v útrobách Cerro Rico umíraly po staletí za nelidských podmínek tisíce a tisíce horníků (z velké části otroků). A ani dnes nejsou podmínky o mnoho lepší. O to smutnější je, že se z této skutečnosti stala populární turistická atrakce a každoročně se na horníky - jako na zvířátka v zoo - jezdí dívat návštěvníci z celého světa...

Do Potosí přijíždíme brzy ráno, a jelikož se nám nechce čekat na nádraží, bereme taxi a jedeme do města zkusit štěstí do některého z hostelů.
Jako první zkoušíme Hostal Koala - jeden z těch, které jsou doporučené v průvodci Lonely Planet. Je ale plný a tak zůstáváme alespoň na recepci, protože venku panuje ještě dost velká zima. Nakonec jdeme zkusit štěstí "o dům dál". Ubytováváme se v hostelu Felimar a okamžitě víme, že bude patřit mezi ty nezapomenutelné. Náš pokoj je totiž určitě nejmenší, v jakém jsme kdy spali - 2 postele, mezi kterými je asi půlmetrová ulička a malá skříňka s televizí - toť vše. S místem tu šetřili tak, že ani dveře nejdou pořádně otevřít, neboť jim v cestě stojí jedna z postelí. Ale co, máme kde spát, tak nač si stěžovat.

Přesto, že do Potosí nejedeme kvůli návštěvě dolů, patří toto město mezí místa, na která jsme se na naší cestě těšili nejvíc, a je jasné proč. Nádherné panorama s Cerro Rico a kouzlo celé řady koloniálních staveb stojí rozhodně za zastavení. Naše nadšení ale časem začíná trochu opadat. Ne že by Potosí nemělo svojí neopakovatelnou atmosféru, ale v době naší návštěvy se zrovna opravovala většina kostelů, klášterů i některé další historické památky, takže nás často čekal jen pohled na budovu obestavenou lešením nebo - v ještě horším případě - zahalenou plachtou.

Convento San Francisco
Mezi místy, která ale zůstala návštěvníkům přístupná, byl jeden z nejstarších klášterů v celé Bolívii - Convento San Francisco. Je už pozdě odpoledne, když se k němu vydáváme, a máme trochu obavu, že už nás nepustí dovnitř. S trochou nejistoty vstupujeme do malé místnosti, kde jsou právě dvě ženy, a ptáme se, zda je ještě otevřeno. Jedna z nich s úsměvem odpovídá, že samozřejmě ano, bere si klíče a vydává se s námi na prohlídku. Z výkladu ve španělštině toho sice moc nemáme, ale k tomu nejdůležitějšímu ani žádná slova potřeba nejsou. Na konci prohlídky totiž vylézáme na střechu a před námi se otevírá pohled na pozdním sluncem zalité město, jemuž dominuje ohnivě zbarvená Cerro Rico. Hned mi prolétne hlavou , že už jen kvůli tomuto zážitku se sem jednou určitě vrátíme. Jen velice neradi se po chvíli vydáváme zpět do útrob kláštera a pomalou procházkou do tmy se zahalujícím městem se vydáváme k hostelu.

Casa Real de la Moneda
Navštívit Potosí a nevidět nejvýznamnější mincovnu v historii Bolívie, to by bylo jako přijet do Prahy a nenavštívit Pražský hrad. Stavba připomínající skoro pevnost byla v blízkosti katedrály vystavěna ve 2. polovině 18 století, aby nahradila starou mincovnu. Téměř sto let se zde mince razily pouze za pomocí lidské a koňské síly. Teprve v roce 1869 sem bylo přivezeno modernější zařízení z Philadelphie. Vyražené stříbrné mince odtud putovaly do peruánské Limy a přes Panamu následně až do Španělska.

Po více než dvouhodinové prohlídce vylézáme lehce promrzlí z podzemích prostor, ale příjemné polední slunce nás brzy prohřeje. Plní dojmů opouštíme Královskou mincovnu a jdeme do nedaleké restaurace na oběd. Sedíme u stolu a probíráme plány na odpoledne, když vtom uslyšíme češtinu. Přisedá k nám sympaťák Radek, který je právě na cestě kolem světa, a dáváme se do řeči. Probereme všechno možné, vyměníme si kontakty a loučíme se. Po obědě se ještě couráme uličkami Potosí, jdeme se podívat ke kostelu Iglesia de San Benito a pomaličku se s tímhle úžasným městem loučíme. Čeká nás přejezd do Uyuni a cesta po Jižním Altiplanu, které nás absolutně dostalo již před 2 lety.