Fotogalerie Jižní Altiplano

Kolem půl páté odpoledne, po docela únavné cestě, přijíždí konečně náš rozvrzaný autobus do Uyuni. Města, které by samo o sobě nebylo nijak zajímavé, kdyby ale neleželo na kraji Altiplana. Ubytováváme se v malém hostelu Tati Laura a jakmile zapadne slunce za obzor, vzpomeneme si na větu napsanou v jednom průvodci - zima v Uyuni může být opravdu drsná. Naše pocity ještě umocňuje fakt, že dveře pokoje vedou přímo do dvora a o jejich izolačních schopnostech lze velmi úspěšně pochybovat. Když jdeme ráno zjistit informace ohledně cesty na Altiplano do hotelu Toňito, bereme proto i všechny věci a do "starého známého" se rovnou stěhujeme. Celý den pak víceméně proflákáme procházkami po městě.

Přivítání, kterého se nám v Toňitu večer dostalo, předčilo všechna naše očekávání. Malá hotelová restaurace je téměř plná a panuje v ní správná cestovatelská nálada. Než se na nás dostane řada, prohlížíme si nástěnku s pohledy z celého světa a najednou nás do oči praští jeden z nich - s neskrývanou radosti zíráme na pohled s mapou České republiky, který jsme tu na památku nechávali před dvěma lety! Když se k nám vzápětí otočí Chris, sympatický Američan a majitel hotelu, chceme mu naší návštěvu připomenout, ale než že sebe dostaneme slovo, dorazí nás úplně - "Ahoj, ten je od vás, já vím, ještě mám i tu lahvinku toho vašeho alkoholu," připomene placatku rumu, a hned nám dává tričko s logem své pizzerie. Vzápětí přichází Susan, jeho bolívijská manželka, a na účet podniku nám připravuje vlastní specialitu - koktejl Laguna Colorada. Než zalehneme do postele, sbalíme ještě věci na cestu. Na ranní odjezd na Altiplano se těšíme, jako bychom tam jeli poprvé...

Jižní Altiplano
"Krajina jako z jiné planety..." - asi nejčastější reakce lidi, kteří Altiplano ležící v jihozápadním cípu Bolívie navštívili. Nekonečné bílé solné pláně, zasněžené vrcholy vulkánů, které obklopují oblé kopečky poseté jen tu a tam drny trávy, překrásně zbarvené laguny, stáda pasoucích se lam a vikuní, či po kamenech a skalách hbitě skákající viskači - místo neskutečně krásné a drsné zároveň. Několikadenní cesta po Altiplanu skýtá neustále se měnící scenérie a nevěřícné krouceni hlavou nad tím, co všechno dokázala příroda stvořit.

Nedílnou součástí snad každé cesty po Altiplanu je návštěva pohřebiště vlaků, které až do třicátých let 20. století sloužily k dopravě vytěžených nerostů. Na opuštěném místě za Uyuni leží vraky několika desítek vlaků, které je možné neomezeně prolézat. Údajně pocházely všechny vlaky z Itálie, ale jejich minulost dnes už asi sotva někdo zmapuje. Zprvu je pohled na zrezivělé vraky poněkud smutný a snad každého napadne, že by si tihle krasavci zasloužili lepší zacházení, ale možná je to právě "surovost" a "drsnost", které dávají tomuhle místu zvláštní a neopakovatelnou atmosféru.

Nedaleko od pohřebiště vlaků, asi 20 kilometrů od Uyuni, leží vesnička Colchani, kde se zpracovává sůl z největší solné pláně světa - Salaru de Uyuni. Každý den se tu v primitivních podmínkách vytěží na 50 tun soli. Při krátké zastávce nám místní ukazují proces, který probíhá předtím, než je odtud sůl expedována. Rozhodující roli přitom hraje manuální práce. Asi nejlépe vše dokresluje způsob vážení soli. Jedna z žen nabere do igelitového pytlíku ze zhruba metr vysoké hromady na zemi sůl, "zkušeným okem" odměří 1kg, co přebývá, odsype a nad malým plamínkem sáček zataví. Odhodí jej do opačného kouta malé místnosti a tak pokračuje jeden pytlík za druhým.

Uplyne jen několik málo minut poté, co opustíme Colchani a jako bychom se octli na jiné planetě nebo přinejmenším jiném kontinentu. Kam až oko dohlédne jen nekonečná sněhobílá pláň, jen v dálce vidíme vrcholy několik desítek kilometrů vzdálených vulkánů. Naše další zastávka je na Ostrově rybářů - Isla de Pescadores. Na tak nehostinném místě tu ze soli vystupuje malý ostrůvek posetý obrovským množstvím kaktusů. Největší z nich měří kolem 12 metrů a při růstu zhruba 1 centimetru za rok toho ty nejstarší pamatují už opravdu hodně.

Další den se ráz krajiny zcela změní a nekonečné "bílé moře" vystřídají vulkány, laguny a také zajímavá hříčka přírody - kámen podobající se stromu - Arbol de Piedra. Posledním místem, které navštívíme a kde také přespíme, je laguna Colorada, kterou pozdně odpolední paprsky slunce zabarví do krásně červené barvy.

Budíček je druhý den před šestou hodinou ráno. Vyrážíme totiž k pravděpodobně nejvýše položeným gejzírům na světě - ve výšce 4875 metrů ležícím Sol de Maňana, které jsou nejaktivnější při východu slunce a krátce po něm. Tou dobou je tam ale také obrovská zima. Podle domorodců dosahovala teplota při naší návštěvě -25ºC! Odměnou za překonání takového mrazu je ale pro mnohé následná koupel v teplých pramenech vyvěrajících na břehu Laguny Polquez.

Jen asi čtvrt hodiny odtud leží poušť obklopená nádherně zbarvenými skalami, které evokuji pocit, ze jsou dílem malíře. Právě ony inspirovaly k názvu, který poušť nese - Poušť Salvadora Dalího.

Na samé hranici mezi Bolivii a Chile leží pod vulkánem Licancabur dvojice překrásných lagun, jejichž jména - Laguna Verde a Laguna Blanca - jsou odvozena od barev, které převládají na jejich hladinách (Bílá a Zelená laguna). Sytě oranžovou až červenou barvu má naproti tomu Laguna Colorada, u které jsme se ještě jednou, na cestě zpět, zastavili, a na jejíž hladině jsme pozorovali hejna plameňáků.

Poslední zastávkou nezapomenutelného putování po Altiplanu bylo Údolí skal, kde lze při troše fantazie vidět dvě povídající si hlavy či sedícího ptáka...

Čtyři dny utekly jako voda. My se s Altiplanem jen velmi neradi loučíme a chystáme se na poslední destinaci na území Bolívie - na skály kolem města Tupiza.