


Více než pět měsíců jsme v našem itineráři odškrtávali položky, až zbyla jedna jediná - úchvatné vodopády Iguazú v severovýchodním cípu Argentiny. Cesty z údolí Humahuaca jsme se trochu obávali, jeli jsme totiž tak trochu na slepo, ale přestup ve městě Salta proběhl bez problémů a v Posadas jsme čekali jen asi 3 hodiny. V Puerto Iguazú jsme se ubytovali v hostelu Peter Pan a nemohli se dočkat, až druhý den vyrazíme k vodopádům.
Ráno jsme příliš neotáleli a vyrazili brzy, abychom se vyhnuli davům turistů, kteří k vodopádům postupně přijíždějí. Cesta probíhala hladce. Po vstupu do parku nás ale čekalo velké překvapení - tam, kde se před dvěma lety řinuly dolů mohutné proudy vody, letos v červenci tekly jen úzké pramínky vody, řada menších vodopádů dokonce vyschla úplně. Tak málo vody řeka Iguazú měla. Tento smutný pohled nejspíš nebývá běžný ani v období sucha, neboť zde byla řada domácích i zahraničních televizních štábů. Až po návratu do Čech jsme se dozvěděli, že vodopády měly nejméně vody za posledních 20 let a oproti normálnímu stavu byla jen pětina vody.
Nejmohutnější z vodopádů, oprávněně nazývaný "Ďáblův chřtán", byl přesto úchvatný. S obrovským hukotem se tu voda valí do 90-metrové hloubky "pekelného kotle", odkud létají kapičky vody a stoupá bílý opar. Není tak ani možné dohlédnout na hladinu rozbouřené řeky pod vodopádem. Nádherné duhy, poletující motýli a spousta tropické zeleně kolem jen dokreslují idylu tohoto krásného kouta světa.
Dva dny u vodopádů utekly jako voda a nás čekal už jen přesun do výchozího bodu našeho putování - metropole Buenos Aires.